Při pročítání diskusí na webu nebo příspěvků na různých sitech narážím na stále stejný problém: o makrofotografii se spíše plká než fundovaně diskutuje. Následující odstavce jistě nebudou zcela dokonalé a bez chyb, ale to je výhoda internetu - odstranit nebo napravit je lze ihned, jakmile mě na ně upozorníte.
V dnešní době plnoautomatických zrcadlovek je makrofotografie mnohem snazší a i laici mohou dosahovat slušných výsledků, zvláště pokud se spokojí malým měřítkem. Pokud však nehodláte investovat pěti- a vícemístné částky do dalšího vybavení, je dobré vědět, jak lze kvalitních výsledků dosáhnout s běžnými pomůckami a kde jsou jejich meze.
Pokoušet se dnes o makrofotografii s jiným aparátem než zrcadlovkou nemá smysl. (Příznivci velkoformátových komor nebo speciálních přístrojů nechť prominou, ale pro ně jsou tyto řádky určené nejsou.) To platí i pro kompakty umožňující nastavení na "makro". Možná vzniknou technicky vydařené fotky, ale makrosnímky to nebudou ani náhodou. Pravda, nastupující generace digitálním aparátů moje slova asi vyvrátí, nicméně dnes ještě ne.
Máme-li zrcadlovku s běžným objektivem, tj. dnes zoomem rozsahu asi tak 28-80, je nejmenší možná zaostřená vzdálenost obvykle omezena na cca 0,7 m. Většina novějších zoomů má navíc polohu "macro", dovolující snímat v měřítku asi tak 1 : 4. To dovoluje pořizovat snímky květin na horách nebo na zahrádce, to jsou však stále ještě snímky "zblízka", ale nikoliv makrosnímky. Za ně lze považovat fotografie s měřítkem začínajícím právě od 1 : 5 do měřítka 5 : 1 i více, pro větší měřítka se však používají obvykle speciální přístroje. Hlavní tedy je, jak zajistit, aby bylo možno zaostřit na menší vzdálenost.
Pozn.: poloha "macro" u zoomů je svým způsobem extrémní a tak se často stává, zejména u levnějších výrobků, že ostrost a především kontrast již značně pokulhávají a její použití se jeví spíše jako nouzové řešení.
Jak bylo konstatováno, pro ostré zobrazení musí být splněna zobrazovací rovnice. Při snímcích zblízka, kdy nestačí bežný výtah objektivu, je možno postupovat následujícími způsoby:
Ať už použijeme jakýkoliv způsob zaostření na malou vzdálenost, první pohled do hledáčku ukáže, že vlastní zaostření je velmi obtížné, neboť pásmo ostrosti je nepatrné.
První krok je volba vhodného objektivu. Ze zkušenosti doporučuji volit raději slabý teleobjektiv 100 až 135 mm, který dovoluje větší odstup od objektu. Zejména při snímání hmyzu - nevyplašíme jej a taky není nutno se plazit. Teprve při nutnosti většího měřítka používám standardní objektiv 50 mm. Použití širokoúhlých objektivů je prakticky vyloučeno, neboť vzdálenost fotografovaného předmětu od přední čočky činí při větším měřítku jen několik milimetrů.
Stativ je pro náročnější úlohy nezbytný. Z ruky je možno snímat jen při menším měřítku a vždy vede k nutnosti nedostatečného zaclonění vzhledem k hloubce ostrosti. Aparát musí být upevněn na sáňkách, dovolující jeho pohyb (jsou k dostání samostatně nebo jako součást měchového zařízení). Užitečný je úhlový nástavec na hledáček - opět kvůli plazení. Pokud je třeba pořizovat reprodukce, je výhodnější místo stativu použít stojan zvětšovacího přístroje s přípravkem pro upnutí fotoaparátub (stejnou službu samozřejmě udělá i speciální zařízení pro makrofotografii). Dovoluje přesné nastavení rovnoběžnosti a posuv aparátu.
Při prodloužení výtahu dochází ke stejnému efektu jako při použití méně světelných teleobjektivů - běžné zaostřovací pomůcky, jakými jsou zaostřovací klíny nebo mikrorastr selhávají a je nutno ostřit přímo na matnici. Máte-li aparát, který dovoluje měnit matnice, je výhodné použít speciální matnici s čirým středem, dovolující velmi přesné zaostření. Užitečný je i zaostřovací dalekohled. Samozřejmě i s běžnou matnicí je možno docílit perfektních výsledků - ale obtížněji.
Při použití mezikroužků nejprve odhadneme potřebné měřítko a pak vybereme objektiv a kombinaci mezikroužků. Pro hrubou orientaci platí:
Někdy se doporučuje pro velká měřítka obrátit objektiv zadní čočkou k snímanému objektu, aby se zobrazovací podmínky blížily těm, pro něž byl objektiv počítán a korigován. Vzhledem k vysokému clonění považuji toto uspořádání za zbytečné, zejména když je nutno se vzdát automatického ovládání clony. Má smysl zejména v situacích, kdy je nutno dodržet rovinnost zaostřené plochy.
Zaostřujeme pohybem celé soustavy. Zaostřovací kroužek použijeme pouze potřebujeme-li měnit měřítko. Vzhledem k nepatrné hloubce ostrosti se snažíme postavit aparát tak, aby celý objekt ležel v rovině rovnoběžné s filmem. (Pro majitele objektivů se schopností naklápění nebo technických komor jsou tu další možnosti ostření). Jemně doostříme doprostřed požadovaného pásma ostrosti a můžeme se věnovat nastavení clony.
Volba clonového čísla je rozhodující z hlediska hloubky ostrosti. Ve speciální literatuře je možno nalézt tabulky, udávající pro různá měřítka zobrazení a její velikost v závislosti na clonovém čísle. (Platí při použití mezikroužků nebo měchu.). Místo podrobných tabulek uveďme jen několik údajů:
| Měřítko | Rozsah hloubky ostrosti (mm) |
| 1 : 3 | 9 |
| 1 : 2 | 5 |
| 1 : 1 | 1,6 |
| 2 : 1 | 0,6 |
| 3 : 1 | 0,35 |
Protože obraz na matnici je obvykle příliš tmavý, nelze hloubku ostrosti spolehlivě posoudit a je nutno vycházet z tabulek nebo výpočtů.
K nastavení clony je nutno připojit ještě poznámku. Je-li otvor příliš malý (velké clonové číslo), uplatňuje se významně difrakce, která snižuje ostrost zobrazení. Při zaostření na nekonečno je vliv difrakčních jevů pro daný formát úměrný relativnímu clonovému číslu, nezávisí tedy na ohniskové vzdálenosti. Při prodloužení výtahu pomocí mezikroužků se relativní clonové číslo zvyšuje a zvyšuje proto i vliv difrakčních jevů. Proto pro dosažení maximální ostrosti a kontrastu je nutno volit kompromis mezi difrakcí a menší hloubkou ostrosti. Podle mé zkušenosti je optimální clona 8 - 11, pro větší výtahy i menší.
Po nastavení clony tak, aby hloubka ostrosti byla dostatečná, je nutno stanovit expoziční dobu. V době, kdy neexistovalo měření přes objektiv, to vyžadovalo dosti počítání nebo hledání v tabulkách. Dnešní zrcadlovky tento problém odstranily a příslušný čas nám ukáží automaticky. Pokud máme snad pochybnosti o jeho správnosti, je nejlepší bracketing, čili několik snímků s expozicí nad a pod změřenou hodnotou. Lepší přístroje i toto zvládnou automaticky.
Jestliže zacloníme pro dostatečnou hloubku ostrosti, vychází čas příliš dlouhý, abycho snímek nemázli čili neroztřásli. Pravidlo říká, že čas nemá být delší než převrácená hodnota ohniskové vzdálenosti, ke které ale při makru musíme připočítat i délku mezikroužků. Ve volné přírodě je nevětším nepřítelem vítr: krásně zaostřené květinky náhle někam odcestují nebo se alespoň protivně třepou.Pokud nemůžeme použít stativ, je nutno snímat s bleskem. I když fotíme hodně z blízka, musí být blesk relativně dost výkonný. Určit expozici s bleskem je bez problémů, máme-li přístroj s řízením blesku TTL. Po otevření závěrky si přístroj sám řídí délku záblesku.
Nemáme-li TTL blesk, nastavíme jej na pevný výkon a provedeme zkušební sérii snímků pro každé měřítko zvětšení, které budeme používat. I tak se vyplatí, především při snímání na inversní film, bracketing.
Makronímky s bleskem vedou většinou k černému pozadí. Obvykle to není na závadu. Chceme-li, aby pozadí bylo přirozené, nastavíme čas expozice delší, než odpovídá nastavení pro blesk. Roztřepání neostrého pozadí není viditelné. Opět jsou ve výhodě majitelé novějších zrcadlovek, jejichž automatika i toto dokáže uřídit. Pokud se vám zdá, že opomíjím manuální přístroje, tak máte pravdu. Určit správně expozici bez elektroniky je sice možné, ale dnes už překonané.
Možnosti uspořádání pro makrosnímek je nepřeberné množství podle objektu a účelu snímku, od jednoduchého snímání z ruky v přírodě po speciální uspořádání s automatickým exponováním letícího hmyzu. Při makrofotografii obvykle nejde o emotivní působení snímku, ale o jeho informativní hodnotu. Je proto nutno dodržet základní pravidla skladby, aby subjekt byl dominantní a pozornost nebyla odváděna rušivými prvky. Vlastní nápaditost a technická zručnost je zde nezbytná.
Při makrofotografii je nutno podřídit uspořádání technickým možnostem. Mizivá hloubka ostrosti vyžaduje speciální uspořádání objektů do jediné roviny nebo volba takového pohledu, aby důležité prvky byly v téže rovině. Není-li to možné, je někdy lepší, je-li hloubka ostrosti spíše menší, čímž se zdůrazní hlavní (ostře zobrazený) prvek a neostré části nepůsobí dojmem technické chyby fotografa. Především u barevných objektů (květy) dokreslují neostré barevné skvrny charakter prostředí.
Při fotografování opravdu malých předmětů je nezbytné použít při aranžování dostatečně silné lupy. Jinak se po vyvolání filmu nevyhneme nemilém překvapení, když zjistíme, že jsme přehlédli rušivé nečistoty, lesky, škrábance a podobně. Pohled hledáčkem přes objektiv nám tyto vady často neukáže, neboť obraz při pracovním zaclonění je příliš tmavý a při otevřené cloně zase nedostatečně ostrý.
Velmi citlivě musíme aranžovat přírodniny. Nepřirozené uspořádání působí mnohem rušivěji než u snímků lidských výtvorů. Např. hmyz je velmi obtížné fotografovat živý. Proto se často lapený jedinec nejprve podchladí, aby se moc nehýbal. Tento postup vylučuje použití žárovkového světla, neboť příliš hřeje. Odborníka rovněž ruší nepřirozený postoj, svěšená tykadla apod. Ještě více to platí pro usmrcené exempláře. Květy se často před snímkem kropí, aby vznikl dojem svěží rosy, výsledkem je však často spíše dojem zmáčenosti. Kapky podobné rose vytvoříme nejlépe tak, že objekt vlhčíme velmi jemnou mlhou rozprašovače tak dlouho, až se kapky začnou spojovat. Nejhezčí rosu však stejně najdete po ránu venku.
Nejjednodušší se zdá fotografovat venku s denním světlem. Při větším výtahu objektivu však světla není nikdy dost. Pouze na plném slunci není nutno používat stativ. Nejlepší světlo je přirozeně ráno, kdy je osvětlení teplejší. Osobně nemám rád přímé sluneční světlo, protože je příliš kontrastní a lesky vyžírají barvy. Polarizační filtr sice sytost barev zvýší a jeho použití lze jen doporučit, na druhé straně vede k prodloužení expozice a tmavý obraz v hledáčku se hůře zaostřuje. Proto doporučuji fotografovat při podmračeném počasí. Při použití inverzního materiálu je dobré korigovat barevnou teplotu světla příslušným purpurovým filtrem R1,5.
Chceme-li fotografovat květiny apod. venku, je blesk obvykle nejlepším řešením, neboť i nejslabší vánek vede k rozhýbání. Bleskové osvětlení vede k nepřirozeně tmavému pozadí. Je proto vhodné objekt zarámovat tak, aby pozadí bylo v jeho blízkosti, nebo použít delší expozici, prokreslující částečně i pozací. Protože je stejně mimo hloubku ostrosti, rozhýbání nevadí.
Použití blesku usnadňuje blesk s možností regulace intenzity osvětlení a měření expozice blesku přes objektiv (TTL flash). Pro větší zvětšení je nejlépe použít speciální kruhový blesk nasazený na objektivu, který zaručí stejnoměrné osvětlení. Pro některé aplikace je jeho použití nezbytné (snímky pro stomatologické účely), v jiných případech neposkytuje dostatečně plastické osvětlení.
Výhodou použití blesku je vyloučení neostrosti vlivem pohybu předmětu nebo přístroje, možnost vysokého zaclonění, barevná teplota světla shodná se slunečním světlem, reprodukovatelnost výsledků. Nevýhodou obtížné posouzení charakteru osvětlení, řízení kontrastu a plastičnosti.
Použití studiových blesků se v amaterské praxi nepředpokládá.
Pro makrofotgrafii nepotřebujeme žádnou speciální studiovou techniku. Při práci s inverzním materiálem je nutno použít film pro umělé světlo. Takový film je ovšem vyvážen pro světlo speciálních fotografických žárovek. Je-li k dispozici pouze film pro dení světlo, je třeba použít modrý konverzní filtr. Negativní materiál pro denní světlo poskytuje slušné výsledky i při umělém osvětlení bez použití konverzního filtru, při použití obyčejných žárovek, jejichž barevná teplota je nižší než 3000 K, je však tento filtr nezbytný.
Pro malé předměty postačuje stowatová žárovka. Expozice jsou sice delší, ale pro statické objekty je delší expozice spíše výhodou, neboť se potlačí vliv otřesu při zvednutí zrcátka. Pro delší expozice je nutno počítat s rozvážením barev, proto je lépe pracovat s negativním materiálem a korigovat barevné odchylky při zvětšování.
Pro malé předměty je rovněž velmi snadné realizovat měkké osvětlení prostřednictvím světlených tunelů nebo kuželů a odrazných desek. Je ovšem třeba zajistit, aby odrazné plochy byly opravdu bílé, aby nedocházelo ke zkreslení barevného tónu.
Copyright (c) Martin Rybák 1998. Poslední úprava 1.11.1998